Další články o kapele

Garáž/Garage v zrcadle tisku …aneb co jsme kde našli

Josef Vlček, sleevenote alba Garáž No. 1 (1981), vydaného 1993:
V roce 1980 se v Praze zrodila kapela, předvoj celé jedné generace českého rocku. Založili ji basista Classic Rock’n’Roll Bandu Ivo Pospíšil a jejich manažer (maskot) Karel Habal. Punkrockový Kat. U kolébky stal i duchovní vůdce Plastic People Mejla Hlavsa, snad proto, aby ventiloval svou rockovou duši, když se jeho hlavní kapela až příliš brodila v uzavřeném světě undergroundu. Těžko říct, zda je inspirovali angličtí punkeři, nebo kapelu spíš lákala pohoda anglických hospodských kapel, které se v té době také začaly objevovat na těžce dostupných deskách. Protože i ty většinou zkoušely v garážích, začali si říkat Garáž. Zpočátku ještě stáli jednou nohou v českém undergroundu. Mejla zhudebňoval svého oblíbence Bondyho a dnes nespravedlivě zapomínaného podzemního poety a hudebníka Josefa Vondrušky, zvaného Vaťák. Z těch dob se zachovalo pár nahrávek. Kvalita není zázračná, ani muzikantská, ani technická, bez atmosféry doby, v níž vznikaly, určitě ztrácí své kouzlo. Ale je to krásná připomínka dob, kdy i takováto nahrávka hodně znamenala, a zároveň splacení dluhu těm, na které doba už zapomněla.
 
Radek Diestler, nepublikovaný text, červenec 1999:
S Classic Rock’n’Roll Bandem hrál Ivo Pospíšil naposledy v říjnu 1980 v Sušici a krátce poté byla v pražském restaurantu U dvou koček založena Garáž. K názvu skupiny Pospíšila inspirovala podle jednoho ze zakladatelů skupiny Karla Habala garáž v domku spřízněné duše skupiny z obce Nebušice, kde raná Garáž zkoušela. První koncerty absolvovala Garáž jako předkapela Energie G a Classic Rock’n’Roll Bandu, velmi záhy se její domovskou scénou – tak jako v případě Jasné páky, Precedensu a podobně – stal Junior klub Na Chmelnici (je třeba dodat, že v časech, kdy každá skupina musela mít zřizovatele, posloužil na zcela amatérské bázi vystupující Garáži kulturní odbor národního výboru v Praze 3).
Původní sestava Garáže stála na dvojici zpěváků a textařů zároveň; prvním byl „poslední pražský punk a první skinhead“ Karel Habal, dřívější manažer Classic Rock’n’roll bandu, druhým Tomáš „Bond“ Volák, pozdější klávesista MCH Bandu (1983-84) a Hudby Praha (1984-87). Kytaristy skupiny byli Ivan Cifrinec (od dubna 1982 v prvních dvou posazech Arakainu) a Josef Vondrášek, pozdější vůdce Letadla a Jižního pólu. Na baskytaru hrál Ivo Pospíšil, bubnoval Zdeněk Smetana.
Repertoár tehdejší Garáže sestával z převzatých skladeb anglických i amerických punkových kapel plus předchůdců tohoto žánru s českými texty Habalovými i Volákovými. Tomu víceméně odpovídal i výběr originálů – Sex Pistols, Johnny Thunders & The Heartbreakers, Ian Dury, Vibrators či zjevení z rock’n’rollového dávnověku Sam The Sham & The Pharaohs. Punkové gró rozšiřovaly písně Lou Reeda, T. Rex či rozkošná verze Marleyovy No Woman No Cry.
Milan Hlavsa, Pospíšilův bývalý spoluhráč z DG 307 a člen zapovězených The Plastic People Of The Universe, vystoupil s Garáží 25. března 1982 na Chmelnici, skryt za plentou. Garáž doznává změn – odchází Habal (ten už v roce 1981), Vondráška střídá Vladimír Zatloukal. Zároveň se v okruhu skupiny poprvé objevuje Tony Ducháček. V dubnu 1982 hrají na strahovské Sedmičce s Garáží naposledy Volák, Smetana a Cifrinec.
 
Jana Šeblová – Princezny a hroši pod Neonovým sluncem Garáže, Melodie č. 2, únor 1989:
Někdy kolem roku 1981 přišel do Garáže jako host Tony Ducháček. S první sestavou zpíval jen skladby Lou Reeda, zatímco všechny ostatní písně interpretovali tehdejší zpěváci Karel Habal a Tomáš Volák. Během dalších dvou let se změnilo celé obsazení Garáže – za bicí usedl Antonín Pěnička, na kytary hráli Petr Hlinomaz, Aleš Hýský a Vasil Nikolos, na saxofon Jidřich Biskup. Tony se vedle zpěvu pustil i do textování. Zvuk Garáže začal směřovat k syrové, nesentimentální podobě. Aniž skupina používala nějakou záměrnou stylizaci, její skladby postupně získávaly dotaženou a celistvou atmosféru. Byl jim společný odraz skutečně dnešního života, bez zbytečného vysvětlování a hlavně bez iluzí.
Texty přesahovaly zdánlivě úzce osobní témata mnohem dál. Nic nepředstíraly, a právě proto se jim často dařilo vystihnout podstatu problému, jehož existence se často obcházela mlčením (Táta to chtěl zakázat, Už toho mám všeho dost), jinde s lehkostí načrtly přesný obraz velkoměsta a jeho obyvatel (Neonové slunce, Zrcadla, Princezny). Zvláště ne-poetickým způsobem a zároveň s mimořádným citem pro užití ryze dnešního slangu zde byly vykresleny příběhy a situace, ze kterých trochu mrazilo, pokud si posluchač připustil jejich pravý význam. Navíc Tony získával ve zpívání mnohem větší jistotu a kapela za jeho zády se stávala sehranou a sebevědomou partou, která umí odehrát každý koncert naplno a ví, co chce.
 
Vojtěch Lindaur a Ondřej Konrád – Bigbít, vydal Torst, 2001:
V Tonym Ducháčkovi získala kapela nejen velmi stylového zpěváka, charismatického „úleťáka“ a pódiový sexy magnet, ale také textaře hodně zvláštního ražení. „...nejsou-li texty Tonyho Ducháčka jedním z nejvýraznějších projevů postmoderny vůbec, nemá ten pojem právo na existenci. Tonyho texty předčí jediné: neskutečně manýristické bizarérie jeho cudných gest při koncertě Garáže. Tony je božský“, napsal o pár let později Ivan M. Jirous. Stejně důležité jako Ducháčkova „divná“ témata a jazyk, mísící argot, anglismy, poezii a popartová klišé, byly Hlavsovy písničky. Vznikaly v době, kdy Plastici zkoušeli hudebně komplikované, rozsáhlé plochy, vznikaly z obrovského přetlaku, z potřeby rock’n’rollu, kterou v mateřské kapele Hlavsa potlačoval. Jednoduché, razantní a chytlavé riffy, párakordové, ale nikdy ne primitivní melodie konečně našly své magické slogany a interpreta úžasného výrazu. Právě tehdy vznikl „zlatý fond“ repertoáru Garáže: Měsíc ocelový fauny, Princezny, Táta to chtěl zakázat...
Vedoucí Garáže, baskytarista Ivo Pospíšil byl také manažerem a ideovým tvůrcem image kapely. V prosazování svých cílů byl velmi důsledný a na svou dobu profesionální. Pospíšil i v době největší koncertní krize pečlivě vážil každou nabídku k vystoupení a až na výjimky odmítal hraní na festivalech. Chtěl, aby koncerty Garáže byly svátkem, radostnou událostí pro kapelu i pro publikum; a v tomto postoji byla asi nejprůkaznější návaznost Garáže na underground. Pospíšil velmi pečlivě dbal i o výtvarnou prezentaci kapely. Skalníkovy plakáty a později i obaly demokazet byly artefakty samy o sobě.
 
Jana Šeblová – Princezny a hroši pod Neonovým sluncem Garáže, Melodie č. 2, únor 1989:
Začátkem roku 1985 se obsazení opět zčásti změnilo a především rozšířilo: kromě saxofonisty Jiřího Jelínka a trumpetisty Tomáše Svobody přibyly dvoje perkuse (Antonín Hlávka a Martin Kvasnička), na kytaru začal hrát Radek Šimůnek. Díky rozšířenému obsazení se změnil i zvuk – skladby se staly mnohem členitější, kolem průrazných a ostrých bicích se proplétalo dunění a bouchání různých barelů, bubínků a jiných prazvláštních podomácku vyrobených perkusí. Trubka a saxofon podmalovávaly atmosféru a dodávaly jí poněkud pouťový ráz, bližší však karnevalu v Rio de Janeiru než veselici ve Velké Lhotě. I přesto, že v hudbě místy přibyla určitá hravost, neztratily se z repertoáru přímočaře tvrdé, pro Garáž typické skladby (Truman Capote, Víme, Medow, Měsíc ocelový fauny). Stylové změny a posuny Garáže nikdy nezasahovaly do podstaty výrazové a názorové vyhraněnosti skupiny.
Během roku 1986 následovaly další změny (Jan Macháček – kytara, Tomáš Kurfürst – trubka) a s nimi zatím nejtanečnější a po hudební stránce relativně nejsladší období Garáže, s výrazným zvukem dechové sekce, s perkusemi hostujícího Ivana Pavlů (Krásné nové stroje) a s pečlivě propracovanými aranžemi. Ovšem jakmile se ozval mírně odtažitý zpěv a ze spleti rytmů se vynořily náhle vybočující a nezařaditelné obrazy: „Hroši táhnou po dálnici/na plnej plyn po krajnici...“, byla zdánlivá sladkost hudby okamžitě zironizována a posunuta do úplně jiné roviny.
Na jaře 1987 Garáž vstoupila do zatím poslední etapy svého vývoje. Obloukem se vrátila k drsnějšímu, „bigbeatovějšímu“ zvuku. Z dechové sekce zbyl jen saxofon Jiřího Jelínka. Jako stálý člen přibyl Milan Hlavsa, který s Garáží spolupracoval už daleko dříve – jednak autorsky, jednak se podílel na nahrávkách skupiny. Nyní hraje na kytaru a zpívá (dvě básně E. Bondyho a jednu od Ch. Morgensterna). Jeho vystupování přináší koncertům napětí dvou odlišných pohledů, které se nevylučují, ale v protikladech doplňují. Vedle ledabylé ironie reedovského typu staví svůj zaujatý projev, který obsahuje nadhled i trpkost zároveň.
 
Radek Diestler, nepublikovaný text, červenec 1999:
V červnu 1988 začíná vystupovat Hlavsou vedená skupina Půlnoc, což znamená konec jeho účinkování v Garáži. Místo něj přichází Tadeáš Věrčák a posiluje tak skladatelský rezervoár skupiny, tvořený v té době Hlavsou a Macháčkem. Podle pozdějších reflexí (Rock & Pop 10/1992) stála Garáž v ten okamžik před rozpadem, nicméně Věrčákovo angažmá se ukázalo být velmi konstruktivním. „Zaprvé: Garáž se díky němu nezastavila. Zadruhé: Byl technicky hodně dobrej. Zatřetí: Jen on byl tehdy schopnej udělat nový písničky a za čtvrté: Nikdo ho neznal.“ – komentoval jeho přínos s tříletým odstupem Ivo Pospíšil.
Personálním změnám zdaleka není konec – Jiří Jelínek rukuje (posléze se stává členem Psích vojáků) a ještě než jej definitivně nahradí Tomáš Belko, na chvíli (v říjnu 1989) se v sestavě Garáže objeví Martin Pošta, trombonista a zpěvák tehdy v zenitu se nacházející Laury a jejích tygrů. Budiž ovšem řečeno, že Poštovo angažmá v Garáži bylo velice epizodní: časopis Melodie jej v jednom čísle stačil anoncovat a o pár stránek dál dementovat.
Začátek devadesátých let zastihuje Garáž v doposud nejstabilnější sestavě a velkém nápřahu – po singlovém splitu s Půlnocí stačí do konce devadesátého roku u zřejmě nejagilnější gramofirmy prvních porevolučních měsíců Globus vydat dvě alba sumarizující starý, na demokazetách zaznamenaný materiál. Vyjíždí na koncerty do zahraničí (festivaly v Belgii, Francii, Švýcarsku a Německu), zvyšuje i frekvenci domácích vystoupení.
 
Jaroslav Riedel, recenze LP desek The Best Of Garáž a Vykopávky, Melodie č. 4, duben 1991:
I když mezi vydáním obou desek uplynulo pět měsíců, jsou výběrem materiálu z téhož období. Daleko logičtější by bylo vydat dvojalbum, které by mapovalo historii Garáže chronologicky a přehledněji. Mnoho faktografických údajů se nedozvíme: obsazení je redukováno na pouhý výčet všech členů, kteří se v posledních letech vystřídali, aniž by bylo jasné, kdo kde konkrétně hraje; data nahrávek jsou někdy uvedena nepřesně, jindy vůbec; chybí dokonce jména autorů písní. Zavádějící je i datum nesnesitelně užvaněného rozhovoru s Tonym Ducháčkem, tvořícího přílohu desky The Best Of: Lucerna, 9. 5. 1990. Ve skutečnosti vyšel už v roce 1987 v Revolver Revui č. 8 a upraven byl jen minimálně.
Nahrávky byly v minulých letech šířeny na kazetách Four Fops (1987, společně s Krásnými novými stroji, Dybbukem a Laurou a jejími tygry) a Garáž, na tu nemáš (1988). Nedivím se příliš, že kapela dala přednost novějším skladbám, tím spíš, že se nabízelo pohodlné využití již hotových studiových nahrávek. Ale „bolivijské období“ z Four Tops (tj. Comandante Cosa Nostra z The Best Of a první strana Vykopávek) skutečně není tím nejlepším, co Garáž kdy udělala. Naproti tomu šedesátiminutová kazeta Garáž byla a je (1984-85) obsahuje celou řadu nesporně pozoruhodných písniček. Z ní teď skupina vybrala a znovu natočila Měsíc ocelový fauny, Zrcadla, Voči a Medow; ale to je jen zlomek toho, co by se na deskách mělo objevit.
Samotné rozhodnutí zařadit původní nahrávky (až na ony čtyři předělávky nejstarších skladeb) je dost problematické. Kazeta Garáž, na tu nemáš hodně doplatila na omezené možnosti Hradcova studia, kam se nevejde bicí souprava. Automatický bubeník je opravdu tím posledním, co může kapela typu Garáže potřebovat. Ani nově pořízené snímky zvlášť nepřesvědčují – technická kvalita je dost mizerná, skupina často hraje amatérsky a těžkopádně. To je třeba u tak skvělé písně, jako Hlavsova Medow, opravdu škoda (i tak zní lépe než původní verze z roku 1985, především díky uvolněným kytarovým pasážím).
Písničky z repertoáru Plastic People (Špatná věc, Podvlíkačky) zdaleka nedosahují uhrančivých kvalit originálních verzí, i Houby působí v provedení Půlnoci podstatně lépe. Největší síla Garáže je ve skladbách typu S tebou, jíž jen přílišná délka ubírá na dokonalosti. Takhle energicky a přímočaře hráli svého času Stooges a podobná hudba je zapotřebí pořád.
 
Ivo Pospíšil (Garáž a její lidé, rozhovor s Vojtěchem Lindaurem), Rock & Pop č. 10, květen 1992:
Nechtěl jsem na těch LP deskách jen opakovat, co už tu jednou bylo. A protože nebylo po ruce dost novýho materiálu, alespoň jsem starý věci přeházel. Pokračuju v tom vlastně i na tom shrnujícím kompaktu Demo, kterej má 72 minut. Třetí verze jedný vody.
 
Sleevenote alba To byla Garáž (vydáno 1997):
1991: Koncert v newyorském Central Parku, festival Belford, pařížský Gibus, cca 60 koncertů v ČR. Odchází Tadeáš Věrčák. Vychází CD a LP Praha (Radost) a CD Demo (Globus International).
 
Josef Vlček, recenze alba Praha, Rock & Pop č. 6, březen 1992:
Jsou kapely, které zazáří a zhasnou, a jsou kapely, které připomínají běžce na dlouhé trati. Drží si své tempo, neohlížejí se po ostatních a rozloží si dech rovnoměrně po celé své kariéře. Takových je málo. Třetí album Garáže (za dva roky) je víc než milým překvapením a důkazem, že je to kapela dlouhého dechu. Repertoár je stabilní, rozeznatelný po několika taktech, zatímco technická a produkční realizace je dokonce velkým krokem vpřed.
Garáž se prostě nemění, pořád je v zajetí Iggyho světa z první poloviny sedmdesátých let, ale tentokrát přidala několik momentů, které tvrdý zvuk obou kytar staví do nového světla. Především proti předchozím deskám skončilo nadužívání saxofonu – Tomáš Belko má v aranžmá úspornější roli, a tudíž vyznívá mnohem přesvědčivěji. Zatímco saxofonu ubylo, přibyly klávesy. Velmi skromně a zřídka, s velkým citem. Příklad za všechny – ve Vo co de, nejlepší skladbě desky, se objeví jednou nebo dvakrát jen jediný akord, mohutně však zvedne napětí písně. V Berlíně, překvapivě jemné Macháčkově a Ducháčkově skladbě, splní podobnou funkci „vokalizování“ Míši Němcové. Zbytek se ovšem snaží být co nejtvrdší – Macháček a Věrčák, čeští Ron Asheton a James Williamson, se nebojí místy znít jako cirkulárka nebo bruska, jsou mnohem tvrdší, než kdy Garáž bývala. Kytara ve Vo co de, to je ve svém oboru sólistická pasáž sezóny!
Co se nemění, je Ducháček a jeho texty. Těžko se o nich dá něco psát po tom, co si člověk přečte sice levou rukou napsaný, ale přesto výstižný Jirousův text na obalu. Někde je holt Tony srozumnitelný, jinde si rozumí nejspíš jen on sám. Dokud je to ve spojení s muzikou, pohoda, ale v okamžiku, kdy si jeho texty čteme vytištěny, je to malér. Ale i to je součástí Jirousem deklarovaného postmodernismu Garáže. Jinak lze říct, že se mu podařil mimořádně (obsahem) ošklivý text Moucha a krysa. Když zpívá „smradlavá tlustá mrcha, fuj“, kam se na něj hrabou hardcoristé se svými texty, plnými zvratků a podobných nechutností. Kdo umí, umí.
Garáž se ovšem nezbavila své dlouholeté chyby, roztahanosti skladeb. To, co se na koncertě v šestiminutové délce snese, je na albu neúměrně dlouhé. To platí především o osmapůlminutové Hannah, kde se něco začíná dít až ke konci písně, ale třeba i o Berlíně nebo Telefonu.
Třetí album Garáže je o tom, co říká její název – o Praze. I když se v ní zpívá o Warholovi, o Ferrym nebo o Berlíně, i když si Tony libuje v exotismu (whisky Jim Beam, dívčí jména Gaya nebo Hannah, phone místo telefon), nálada nočního Žižkova, Smíchova nebo Vysočan je přítomna v každém kousku muziky. Nasaju do sebe tu temnou nádheru, plnou české zloby a cikánské úskočnosti, hospod, barů, páchnoucích popelnic, špinavých dvorků a opuštěných zákoutí, a jsem rád, že v tom městě bydlím.
 
Joe Karafiát (Plastikům jsem ještě nedal zápisný..., rozhovor s Vladimírem „Lábusem“ Drápalem), Mašurkovské podzemné č. 21, 1998:
Ivo Pospíšil mě objevil přes můj vlastní band, kterej jsem založil krátce po příletu z Kanady, Joe Carnation Band. Hráli jsme v Rock Café a pak jsem se srazil s Ivem na nějaký party, pokecali jsme. On se pak asi po půl roce objevil na mým koncertě, a jestli bych nechtěl hrát s Garáží. Což jsem odmítl, protože jsem měl svou kapelu a neměl čas na další. Načež on do mě hučel, jak on to umí, až mě nakonec zlomil. Garáž jsem poprvé slyšel v Torontu, když mi Vráťa dal nějakou nahrávku s Plastic People a na druhý straně byla Garáž. To se mi ale nelíbilo vůbec – hrozně nahraný, hrozně zahraný. A nakonec s nima hraju.
 
Ivo Pospíšil (Garáž a její lidé, rozhovor s Vojtěchem Lindaurem), Rock & Pop č. 10, květen 1992:
Kapela je vnitřně absolutně v pohodě. Teď si obehráváme nový věci na desku. Mám dojem, že tohle období může být poslední. Někdy se těším na poslední koncert Garáže: „Pánové – konečná! Vystupovat!“ Zatím je to slušně rozjetý a hochům se bude třeba špatně brzdit. Je důležité skončit včas. Doufám, že mám v sobě dobrej radar, kterej mi řekne stop.
Vím, že už mě nečeká žádnej personální problém. Potřebujeme dodělat ještě tak šest dobrejch novejch věcí, který by měly mít drive. A pak budu mít pocit, že je splněno, že se osud naplňuje. Dostali jsme se tam, kde jsme ani netušili, že někdy budeme. Jen to umět zapíchnout ve správným okamžiku s tím, že po nás zůstanou nějaký desky a generace, která si bude říkat: „Jo, Garáž! Na tu jsem chodil.“ Osud svedl mě a Tonyho dohromady. Já už nebudu nikdy stavět kapelu s jiným zpěvákem.
 
Sleevenote alba To byla Garáž (vydáno 1997):
1993: Garáž získává 21. ledna hlavní cenu festivalu Midem za píseň Berlin z CD Praha. Nabídka na smlouvu s BMG. 9. 2. odchází Tomáš Belko. 9. 3. po koncertě na Chmelnici dostává Ivo Pospíšil padáka s tím, že kapela bude s novým názvem pokračovat dál.
 
Radek Diestler, nepublikovaný text, červenec 1999:
Pozůstalí změnili název na Tony Ducháček & Garage a velmi záhy začali znovu vystupovat. Tonyho Ducháčka, Jana Macháčka, Antonína Pěničku a Joe Karafiáta doplnili David Fikrle z pražských OTK (baskytara) a Jaroslav Jeřábek z Krásných nových strojů, resp. Ďolíčku (saxofon). Protože Ivo Pospíšil fungoval i jako manažer, ujal se po této stránce bezprizorné Garage Luboš Schmidtmajer a jeho agentura MARS. U ní pak skupina setrvala šest let, v roce 1999 rozšířila stáj Hanzlíkovy Alternative Music Productions. Tony Ducháček & Garage rychle připravili album z písniček hraných částečně ještě s Pospíšilem (Hlavsova Táta to chtěl zakázat z kazety Garáž – Byla a je, Ford a Virginita, kterou najdete v nahrávce z vystoupení na Midem) a z novinek. Pod názvem No Parking! jej vydal Monitor, 10. prosince 1993 bylo pokřtěno v klubu Repre (jen marginální vzpomínka zasutá v paměti: k pohoštění podával se zástupcům tisku chléb, sádlo & cibule).
 
Jana Kománková – Massage v passage? Garage!, recenze alba No Parking!, Rock & Pop č. 1, leden 1994:
Pod hrstí napínáčků na obalu se skrývá jedna z několika dobrých loňských desek. Tahle je od náhle trochu kontroverzního Ducháčkova spolku. Nebudeme tady srovnávat s Garáží I.P., protože ta desku ještě nemá a nutně bychom tedy byli zaujatí, ale to co, si pod pojmem Gar... představíme, jen nutně právě takováhle muzika.
Bigbít, atmosféra, chytlavost, Praha, odpich, houp, klasika, déšť, doma i na vejletě, Virginita a vůbec ženský z mužskýho pohledu, Vzpomínka-y, lidi, bere-mě-to-stejně-jako-když-jsem-je-poprvé-slyšela v Hudbě 85, jednoduchost a duchaplnost, sposta chlastu, cigára... respekt budící No Parking!
Garage má vlastní garagežní meřítka a podle nich je tato deska dost špičková, blbost srovnávat s jinejma vlastně introvertama, podobně to má třeba Cave, ale ten má aspoň zástup následovníků, inspirovaných a vykradačů, ale Ducháčka a spol. může kvůli zpěvu a stejně osobitým (ani pesimistickým, ani veselým, ani nonsensovým) textům málokdo napodobit. Ten zpěv samozřejmě zůstává klasickou ducháčkovinou, ale nad očekávání schopnou absolvovat mnohé odstíny – viz slyš třeba rozdíl mezi šestkou (Skvost – pure představa o tom, co má být „klasická pecka“, no comment, text je o kosti) a urputnou sedmičkou (David Kafka – von umřel?).
Sympatickým kladem je schopnost všech možných desek (i jiných věcí) a už asi taky téhle LPčky člověka nastartovat a netýčit přitom cestu. Je to taky docela relax a většinou švanda.
Abych nepřechválila: zdá se, že se od toho pětaosmdesátého v muzice nic neudálo a kolem je to taky pořád stejný; jak známo, překročit vlastní stín v reálu, v jakém se Garage pohybuje, nejde, bylo by o tom nějaké říkadlo pro malé dětičky, takové trochu depresívní, něco o tom, že neunikneš (Brány jsou taky o tomhle a o těch trochu zoufalých odjezdech městského člověka do přírody, z níž se zase vrátí k tomu špinavýmu, co mu ale skoro vždycky chybí).
Nic nového, ale kdo by to chtěl?
 
 
Ivo Pospíšil (Král je mrtev, ať žije král!, rozhovor s Oldřichem Milcem), Bang! č. 4, říjen 1993:
Na listopad chystáme vydání CD první generace Garáže, která si to určitě zaslouží. Jsou to nahrávky z vojenského studia AUSu, dělaný tajně v noci od 23:00 do 5:00. Nahrání jedné písničky nás tenkrát stálo 500 Kčs a zrovna tam vlastně vznikly Houby. Ale už jsem dostal nápad na název naší nové desky. Přišel s ním vlastně můj kamarád Pepa Vlček na křtu Monitoru. Mohla by se jmenovat Ducháček to zařídil.
 
Radek Diestler, nepublikovaný text, červenec 1999:
Ivo Pospíšil se po několikaměsíčním odmlčení objevil v září 1993 pod starou firemní značkou, ale s úplně novým obsazením. Určitou výjimku tvořil bubeník Martin Kreutzberg, kterého bylo lze zastihnout kolem sestavy Garáže z „hlávkovského“ období. Dvě pětiny Garáže pocházely z ciziny – klávesista Douglas Nerad a kytarista (plus příležitostný hráč na saxofon) Paul Richards. Na baskytaru hrál Pospíšil, zpíval Martin Červinka, do té doby vedoucí persona liberecké skupiny Solomon Bob. Garáž odehrála rozporně přijímané koncerty jako předkapela comebackového turné Ivana Krale & Native (5. – 28. listopadu 1993), Ivo Pospíšil pak využil kontraktu s BMG, rozjednaného ještě pro starou Garáž. Výsledkem bylo Kralem produkované album Garáž, vydané v říjnu 1994. Garáž se po tomto datu stala minulostí.
 
Ivo Pospíšil (Tečka za Garáží, rozhovor s Iljou Kučerou ml.), Bang! č. 31, září 1994:
Vypadalo to v podstatě tak, že my jsme s bubeníkem natočili základy pro dvanáct věcí, pak se Ivan se zpěvákem Martinem Červinkou zavřeli ve studiu a celé to dodělali. Točili jsme v Liberci ve studiu Spin. Je to skromné studio, ale z toho, jak to cédéčko hraje, je, myslím, vidět, že nezáleží až tolik na technice jako na tom, kdo s ní pracuje. Stihli jsme to, včetně dvou nových věcí, za šest dnů.
 
Antonín Kocábek – Není Garáž jako Garáž (recenze alba Garáž), musicserver.cz, 30. 5. 2002:
V roce 1993 došlo k názorovým neshodám v kapele Garáž, které se většina kapely rozhodla vyřešit vyhozením dosavadního basisty Ivo Pospíšila. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby Pospíšil nebyl zakladatelem skupiny a v té době již jediným členem pozůstalým z počáteční sestavy. Nicméně i takové věci se stávají. Jenomže zakrátko se ukázalo, že Ivo Pospíšil má název kapely patentovaný! A tak se zbytek promptně přejmenoval na Tony Ducháček & Garage. Aby to ovšem bylo správně zamotané, tak se Ivo Pospíšil (dnes mimochodem basista doprovodné skupiny Ivana Krale) obklopil novými spoluhráči a založil skupinu novou, které dal jméno Garáž. Ta vydala brzo desku, o které je tu dnes řeč, a zakrátko nato se – víceméně bez většího zájmu publika – rozpadla.
A v tom je asi největší a dost možná, že dokonce jediný problém téhle desky. Kdyby se nejednalo o naschválový podnik, ale regulérní skupinu s ochotou vykročit do budoucna (ne nadarmo se tomuto seskupení často říkalo Trucgaráž), bývalo by možná dnes lecos jinak. Takhle se Pospíšil vystavil přímé konfrontaci s Garage, která byla tehdy ve vynikající formě, a celý projekt vyzněl jako zoufalé gesto. Což je ve výsledku hodně škoda, protože odmyslíme-li si existenci Garage, ta deska ani po osmi letech neztratila nic ze svých kvalit a potenciálních hitů je tu tolik, že by si mnozí mohli jen závistivě povzdechnout, že takový repertoár nemají.
Za svého hlavního spolupracovníka si Pospíšil vybral bývalého zpěváka severočeských Solomon Bob Martina Červinku a jako autory oslovil Ivana Krale a Mejlu Hlavsu, kteří se zde až překvapivě dobře doplňují, přičemž pod některými kousky jsou dokonce podepsáni i jako spoluautoři. Jsou to pěkné melodické písničky, v nejlepším smyslu „rádiové“ (i když v Čechách pro tento účel zase asi zůstane jen u Radia 1 a snad Radia Beat). Ale zároveň je to nefalšovaný rock, nijak podbízivý a plný energie.
Červinka má onen stejně ležérní způsob zpěvu jako Tony Ducháček či bývalý zpěvák Prouzy Tomáš Hampel, ale na rozdíl od nich je na tom pěvecky mnohem lépe, což mu dává větší možnosti. Působí přirozeně a nekřečovitě jak v nadupané rockovce, tak v táhlém cajdáku. A stejně tak jako ostatní muzikanti pokorně slouží celkovému výsledku – neexhibuje, nesnaží se vyčnívat, podřizuje se citlivým, byť trochu konvenčním aranžmá. A přitom je svůj – snad jen v písničce Jano jakoby někde za rohem vykukoval Ducháček. Daří se mu i perfektně podpořit náladu skladby, případně ji i zvýraznit (Radost). Jediným stinným momentem alba je tak závěrečná, notoricky známá a dnes již zlidovělá píseň o muchomůrkách Houby. Nejenže ji skupiny Půlnoc a původní Garáž již dříve nahrály s mnohem větším citem a lépe zaranžovanou, ale navíc – jak praví lidové pořekadlo – opakovaný vtip není vtipem.
Abych se obloukem vrátil k úvodu – s odstupem času mi připadne o to víc škoda, že se tenkrát Ivo Pospíšil nepřenesl přes potřebu ostatním dokazovat, že se bez nich obejde tak okatým způsobem, a naopak se názvem a vším od původní Garáže nedistancoval. Třeba by pak nezůstalo jen u téhle jedné desky a mohlo být vše jinak.
 
Vuk Kratěna – Tony Ducháček & Garage, Brno, Mersey klub, 9. 3. 1995, Rock & Pop č. 7, duben 1995:
Od posledního vystoupení Tonyho Ducháčka & Garage v Brně uplynulo více než půl roku. Tím posledním byl koncert na letní rockové přehlídce Velas ‘94 a nutno předem říci, že obě akce jsou absolutně nesrovnatelné. Pro Ducháčka vychází hodnocení jednoznačně lépe, pokud hraje v klubu. Není to jenom atmosférou menšího pódia a těsnějším kontaktem s posluchači, ale především přesvědčivějším zvukem a výkonem. Na rozdíl od letního open-airu se koncert nesl ve znamení střízlivosti (tentokrát nemám na mysli hudební, ale tu alkoholickou – sorry, Tony). Protože patřím mezi posluchače, kteří už nedokáží spočítat zhlédnutá vystoupení Garáže ani na prstech všech končetin, dokážu ocenit Tonyho úsilí dozpívat koncert do konce a odejít po vlastních nohou.
Ale dost již šťourání a honem ke koncertu samotnému. Kapela hraje v mírně pozměněné sestavě oproti poslednímu CD No Parking! Zvuk však zůstal nezměněn, hlavně díky Ducháčkově zpěvu, podpořenému zvukem kytar Honzy Macháčka a Joe Karafiáta. Co se však změnilo, je drive a tempo. Kapela jako by se stále více přikláněla k punkovému projevu a u některých skladeb stačilo zavřít oči a posluchač mohl získat pocit, že je na koncertu Clash. Repertoár je postaven hlavně na skladbách z již jmenovaného CD – zazněly skladby Ford, Vzpomínka, David Kafka, Brány a samozřejmě Ostrovy. Z předchozích alb, vydaných před rozpadem kapely na Garáž a Garage, byly zařazeny například Berlin, Andy W., Hannah, Medow a Voči.
Zdá se, že Tony Ducháček a a jeho Garage i přes svůj okázale unuděný a unavený výraz mají v sobě dostatek energie a rockové nasranosti, potřebných k oslovení dnešních -náctiletých, odkojených crossoverem, grungem, technem, housem atd... Jestliže o tom někdo v průběhu koncertu pochyboval, zcela určitě ho přesvědčil přídavek poskládaný z převzatých skladeb, zahraných zcela nekompromisně v punkrockovém podání. Zejména legendární I’m A Passenger zdvihlo ze židle i ty nejunavenější konzumenty v zadních částech klubu. Je to celkem kuriózní náhoda, ale zcela nedávno si při brněnském koncertu tuto skladbu střihla i Siouxsie & The Banshees. Tony však byl lepší! (Sorry, Suzi.)
 
Jaroslav Špulák – Duch na Zemi i nad ní, Big Beng! č. 2, květen 1996:
Protože producentsky No Parking! zajišťoval Michal Ambrož, takto zpěvák a kytarista Hudby Praha (mimochodem, dnes stájových kolegů od Bontonu), ptám se, proč vzhledem k mnoha společným styčným bodům nezůstal v této roli nadále.
„On pro desku udělal hodně, ale neudržel finální nahrávku zvukově vyváženou“, rekapituluje Tony a mě napadá, zda kapele s tak charakteristickým soundem, jaký rozhodně Tony Ducháček & Garage má, nechyběl jakýsi pohled zvenčí, pohled nezainteresovaného člověka, který by tu a tam přispěl drobnou kosmetickou úpravou.
„Jako technik s námi byl ve studiu Dan Václavek, který nás pochopil a o spoustě věcí s námi diskutoval. Osobně před roli producenta stavím to, že jsme s deskou mohli žít ve dne v noci. Protože jsme ve studiu i spali, přes den jsme nahrávali a večer to znova poslouchali a debatovali o tom. Žádné cesty domů, do hospod, za další muzikou. Nebyli jsme ovlivňováni a otupováni ničím jiným, čtrnáct dnů jsme se věnovali pouze Apogeu“, nachází výhody „bezproducentské“ práce Tony.
 
Vojtěch Lindaur – Garáž – novejch věcí hledáš (recenze alba Apogeum), Rock & Pop č. 7, červenec 1996:
Není těžké připustit si nové album Garage k srdci s odůvodněním, že v jednoduchosti je síla, že rock’n’roll Ducháčkovy party má opravdu gruntovní povahu a od prvního Karafiátova či Macháčkova riffu je to vždycky jízda. Rozum nám velí ještě poznamenat, že Garage se od mírně rozháraného debutu No Parking! vyvinula ve zcela kompaktní band, jehož členové velmi vyváženě sunou skladatelské nápady i aranžérské fíglíky jednoznačně ku prospěchu obdivuhodné celistvosti, jež neruší po léta budované garážovské mimikry geniálního diletantství.
Gró všech pocitů z alba Apogeum už není ke zkoumání; soustava bezprostředních dojmů a reflexí je kdesi mezi racionálním r’n’r nebem a divnou zemí Ducháčkovy „city“ poezie; v takovém prostoru Nikoho se setkávají nejtradičnější rock’n’rollové hudební postupy s poetikou, nad jejíž prachpitomou samozřejmostí se nám tají dech: „Nejsi happy/Nemáš děti/Jenom hledáš novejch věcí.“
„Řek’ byste, doktore, že tohle napsal malíř pokojů?“, ptal se kdysi Magor Bondyho na poezii Pepy Vondrušky z Umělé hmoty. „A proč ne?“, řekl Bondy a posvětil tím undergroundový přístup k umění, v němž ani omylem neběží o formální dokonalost, a přitom vyřčené myšlenky mají daleko k (ne)chtěnému primitivismu a ledabylosti; blíž a v mnohém Tony Ducháček rozvíjí někdejší směřování Vráti Brabence, Pavla Zajíčka, Fandy Pánka a koneckonců i Bondyho samotného. „A jenom smát se, jak blázen ví/A nepoddat se svýmu vokolí.“
Ducháčkova alternativa by mohla být k smíchu i k politování, (rovněž přiznané cíle: „Dneska celej den mám volno/Velvet vymyslet mám rovnou“, i na první poslech přehnaný argot, včetně žižkovských novotvarů: „vočmama = očima), kdybychom se společně s autory zmítali v jakýchsi undergroundově proletářských křečích. Tento ubohý a častý tanec se však nekoná ani z jedné strany. Díky Bohu a Garage. Tony Ducháček, Antonín Pěnička, Honza Macháček, Joe Karafiát, Jarda Jeřábek a David Fikrle – to jsou autentická jména k pomilování, stejně jako nejlepší skladby – Apogeum, Ostrovy II. nebo Kůže – dosud nejucelenějšího alba Garage (i Garáže), které život trapně neopisují, ale v celé jeho trapnosti mysticky a nevyslovitelně opravdicky rýsují jeho utajené kontury – podobně jako výtvarník Haloun v dosud jasně nejzdařilejším bookletu roku.
 
 
Zdroj: Tony Ducháček: Garáž/Garage, vydavatelství Maťa , 2004
 

copyright (c) 2019 garageband.cz |  realizace Tre.cz |  Přihlásit se